OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na tomhle filmu je špatně vlastně úplně všechno. Mohl bych napsat nekonečný seznam, ale zmíním hned z počátku jen to, co mě nejvíce bouchlo do očí nebo uší. Prví věcí je příběh. Máme tu reboot Hellboye, takže opět prožíváme scénu jeho zrození na Zemi. Ta je jednoduše příšerná. Možná více zohledňuje komiks, ale tady prostě nefunguje a působí hloupě. Do příběhu se snažili narvat co nejvíce postav, co nejvíce děje, ale výsledek je nezvládnutý. Ani jedna postava nemá prostor, aby se na plátně více představila. Celé to vypadá spíše jako uspěchaný slepenec několika povídek. Děje se tu toho příliš a vás to vlastně nezajímá, protože k hrdinům nemáte vybudovaný vztah. Po filmu jsem si vzpomněl na polský film o Zaklínači, do kterého se snažili nastříhat celý třináctidílný seriál Wiedźmin. Výsledek měl přes dvě hodiny a sám o sobě nedával smysl. Tohle vypadá stejně.
Pro mě důležitou věcí na filmech podle komiksů jsou efekty. Vždy jim tu byla věnována speciální péče a byl tu vidět progres v možnostech technologií. Teď mám pocit, že snad všechna kvalitní studia dělají na Avengers: Endgame a ostatní filmy řeší pátá liga. HELLBOY je na tom přesně tak. Je možné tu vidět vyloženě školácké chyby v tom, jak se chová perspektiva nebo jak neuvěřitelně uměle je vložen něčí obličej do CGI pozadí. Jediné, co vypadá trochu dobře, jsou monstra, která na pár sekund vylezou na Zem z podsvětí, ale tím to končí. Vše ostatní je průšvih, který zamrzl mnoho let v minulosti.
Další věc je humor. Film se o něj neustále snaží, ale načasování a funkčnost hlášek se prostě míjí účinkem. O to horší je to, že HELLBOY neustále křečovitě tlačí na pilu a snaží se být vtipný, ale prostě to nejde. V celkem zaplněném kinosále se smála jen jedna slečna za mnou a nedokážu vám přesně říci, kolik toho musela před filmem zhulit, ale garantuji vám, že střízlivá být nemohla.
Hudba. I tady to skřípe. A to říkám s tím, že tu hrají převážně řízné a známé kytarovky, ale selhává to opět v načasování. Nevšiml jsem si toho, že by HELLBOY měl nějaký vlastní motiv a to se týká i dalších postav.
Násilí je další absolutně nevytěženou rudou filmu. Film je přístupný od patnácti let. Jsou tu oceány krve, lidi, kteří jsou půleni v přímém přenosu, vyhřezlé mozky a mnoho dalšího potěšení, jen to nemá skoro žádný dopad. Násilí tu je úplně bezúčelné. Kdyby tu nebylo – vůbec nic se nestane.
Hellboy je moje nejoblíbenější originální postava od Dark Horse Comics. Dva předchozí filmy od Guillermo del Tora daly světu neotřelou designovku. Nebyla možná tak doslovná a věrná originálu, ale dávala smysl a skvěle uvedla postavu na stříbrné plátno. Vizuálně parádní film s originálním hrdinou. Neil Marshall na tuto tradici nedokázal navázat. Jeho HELLBOY je nejen nejslabším filmem o Rudém Pekelníkovi, ale i nejhorším jeho filmem jako režiséra. Pro mě Marshall svým ledabylým přístupem totálně znetvořil a odflákl legendu, která měla mnohem větší potenciál.
Abych jen neremcal. Potěšilo mě, že se dostalo i na postavy, které jsou v komiksech o Hellboyovi tradiční, jako je Baba Jaga. Doufejme, že někdy dojde i na Kostěje nesmrtelného. Hellboy se v komiksech celkem často inspiruje právě slovanským folklórem a právě Baba Jaga je ztvárněna celkem zajímavě. Celkem v pohodě jsou i herecké výkony. Ačkoliv jsem s Davidem Harbourem už v trailerech celkem bojoval, dokázal jsem si na něj zvyknout. To se týká i dalších figur. Casting se povedl. Horší je to, že tihle celkem fajn herci díky scénáři vlastně nemají co hrát.
Scénář a příběh, efekty, humor, hudba, násilí – 5 hlavních důvodů proč nechodit na nového Hellboye.
3,5 / 10
USA, 2019, 121 min
Režie: Neil Marshall
Předloha: Mike Mignola (komiks)
Scénář: Andrew Cosby
Kamera: Sam McCurdy
Hudba: Benjamin Wallfisch
Hrají: David Harbour, Milla Jovovich, Ian McShane, Sasha Lane, Mario de la Rosa, Daniel Dae Kim, Penelope Mitchell, Thomas Haden Church, Sophie Okonedo, Brian Gleeson, Alistair Petrie, Kristina Klebe, Ashley Edner, Vanessa Eichholz, Douglas Tait, Atanas Srebrev
Producenti: Lawrence Gordon, Mike Richardson, Keith Goldberg, Ma… (více)
Střih: Mark Sanger
Scénografie: Paul Kirby
Kostýmy: Stephanie Collie
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.